Kraj na Kuksu překypuje příběhy, je těhotný velkým společenským románem, tvrdí Mária Uhrinová

Co je cílem Vašeho pobytu na Kuksu?

Rezidenční pobyt má za cíl vznik originálních předmětů a děl specifických pro hospital Kuks a kukské údolí. Kraj takto představí tvorbu umělců a řemeslníků, kteří tvoří o Kuksu a pro Kuks. Mým cílem je vydat sbírku básní, inspirovanou pobyty v Kuksu, předložit pohled člověka okouzleného přírodou a barokní krajinou. Celá sbírka by měla být výběrem materiálu, který zde vznikal posledních 5 let. Textů je přes 120, do publikace se vejde jen omezený výběr, navíc stále mě napadají další motivy, takže i když dopisuji stále nové verše, bude nutné vybrat ty nejapelativnější.

Pamatujete, kdy jste zde byla poprvé?

Poprvé jsem zde byla v roce 1986 jako studentka na exkurzi Filisofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě. Poté jsem Kuks navštívila v roce 2008 jako redaktorka časopisu Ministerstva kultury, kdy jsem mapovala přípravy projektu Granátové jablko a v posledních letech do Kuksu jezdím pravidelně jako dobrovolnice při organizování kulturních akcích. Skutečně jsem se do místního kraje zamilovala.

Jak na tyto návštěvy vzpomínáte? 

Mám ráda zdejší barokní krajinu, tento prostor tu byl jakoby předurčen pro její dotvoření, čekal na svého objevitele. V povědomí lidí je, že se jde v Kuksu do zámku. Jenomže ta „zámecká“ strana údolí vlastně neexistuje, takže až po výkladu se dozvíte, že to fungovalo jinak. V Čechách je to jev ojedinělý: někdo postaví zámek na jedné straně a přes údolí invalidovnu, útulek pro vysloužilce. V cizině už se tehdy však takové stavby realizovaly, ale propojení břehu radosti a břehu bolesti je jev zcela jedinečný, tenkrát i dnes. Ten barokní duch fatálnosti zde přetrvává stále. 

Dokážete popsat Vaši osobní proměnu vůči Kuksu? 

Cítím čím dál tím více moudrost a úžasnou intuici a inteligenci hraběte Šporka. Tady si uvědomuji čím dál tím víc i vlastní kořeny. Krajina byla zde sama o sobě krásná, ale až tím, že ji Špork zušlechtil svým jednáním, se význam místa znásobil. On už tenkrát objevil něco jako veřejný prostor a zhostil se dokonale role jakéhosi dramaturga veřejného prostoru. „Je třeba ve věcech vidět možnosti“, to je i moje krédo.

Jak důležité je pro Vaši básnickou tvorbu místo, prostor, kde tvoříte?

Čím dál tím víc. Inspirace konkrétním místem činí tak 75 % tvorby, 25 % mě napadne jen tak. Hodně mě ovlivňuje, koho a co potkávám, co vidím a získá to mojí pozornost. V mysli se tvoří  metafory za chodu, při procházce, takže všude nosím blok. Nyní bydlím ve Šporkově mlýně ve Stanovicích. Je to další prostor k objevování, nejraději bych tu byla půl roku, nebo i déle. Zdejší kraj překypuje příběhy, je těhotný velkým společenským románem.

Kuks má silné genius loci. Jak ho vnímáte Vy a lze jej srovnat s nějakým podobným místem? 

Vesměs všichni básníci říkají, že se cítí jen jako převodník toho, co je do nich dáno. Já ty věci vidím a cítím, mnou to projde a ta slova se začnou skládat. Princip tvorby je vždy zázrak, něco jako narození dítěte. Podobně silná místa mám v Bretani, kam zajíždím každý rok, jedna z mých dcer tam žije 7 let. Připravuji též sbírku, která vznikla právě z mých pobytů u Atlantiku. Dalším takovým místem je vesnice, odkud pocházím. Narodila jsem se na západním Slovensku, ve vinařském kraji Modry a Pezinka. V polích, za posledními domy, stojí pozdně barokní kaple, ke které při návštěvách vždy přicházím, je to moje oblíbené místo. 

Jaký způsobem taková místa navnímáváte? 

Není náhoda, že jsem šla nakonec studovat divadlo místo historie, přestože mě vždy bavila. Vědět něco faktografického mě baví,  ale asi mám dar vidět v historii příběhy, kde se vysoké snoubí s nízkým a veselé s tragickým. Přivedlo mě to k tomu, že historický veřejný prostor jsem schopna pojmout jako příběhový půdorys. Chodím a kochám se... Základním momentem pro mě je stálá potřeba krásy, snaha pojmenovat ji a nabízet dále svým čtenářům. Vidím krásu v mnoha věcech, nejen v realitě vysloveně „krásné“,  ale i v té rozpadající se, nejednoznačné - takové té k diskuzi. I proto dělám už 8 let cyklus společenských debat na různá témata, naposledy Prázdné domy pražské. 

Našla jste si zde své oblíbené tvůrčí místo?

Miluji hřibitov, co je za zdí hospitální zahrady: o tom jsem napsala už asi 10 textů.  Například báseň  o čekance, kytičce věrně stojící u hrobů, která se nenechá spálit ani mrazem, protože čeká, že se vrátí muži z válek. Je symbolem věrnosti a její latinský název je Penelope. To jméno měla bájná Odysseova manželka, která na něj čekala, až se k ní po desetiletích vrátil. Na zdejším hřbitově jejich duch přebývá dodnes, ta energie tam doznívá. Cítit to a zároveň popsat je dar: jestli má člověk schopnost se napojit na místo, na krajinu, na lidi. Někdo moudrý, myslím, že Komenský, řekl, že základem všeho je vědomí souvislostí. V momentě, kdy si to člověk uvědomí, tak může pochopit a vykonat mnohé... 

Budete se sem dále vracet?

Vracím se sem každý rok poslední 4 roky, na Slavnosti koní jako dobrovolnice. A přiznávám, že nepřijet by mi moc chybělo, dokonce bych neváhala se jednou do zdejšího kraje i přestěhovat. 

Doporučila byste přátelům toto místo jako inspiraci pro jejich tvorbu? 

Kdykoliv mluvím o Kuksu, tak slyším: “Aha, to je takové to krásné místo, byl jsem tam jako dítě.“  Ale vesměs mají toto místo zafixované jako něco výjimečného. Je to dáno tím, že vizuál strany smrti, která zbyla, je tak temný, až fatální. I člověk, který není vzdělaný a extra informovaný, tak cítí, že je tu něco neobyčejné.

Jak byste popsala pomocí 3 slov svůj pobyt? 

Osvěžující, neustále udivující a inspirativní. Nyní jsou pro mě Stanovice, kde jsem ubytovaná, velkým zážitkem, doslova objevem. A to nebe! Takové nebe není nikde, nad hladinou Labe je to nejkrásnější nebe na světě. Jsem zvyklá na světelný smog ve městě, v Praze máme nebe šedé, žluté, tady ho máte modré a černé. 

Ve středu jste měla své autorské čtení v nedalekém domově sv. Josefa. Chystáte něco podobného i přímo v Kuksu? 

Ano, v sobotu 30. června budu od 16 hod. číst na schodech před kostelem Nejsvětější Trojice v Kuksu verše ze vznikající sbírky. Doufám, že se bude čtení líbit a pokud by se našel někdo, kdo by rád podpořil vydání dvojjazyčné reprezentativní publikace (česko-polské) s případnými ilustracemi vybraného místního výtvarníka, uvítám pomoc.

Děkuji za rozhovor

Kateřina Sekyrková

Rezidenční pobyt i vydání publikace jsou součástí projektu „Vzniklo v Kuksu“, které inicioval spolek Návraty 2017 a podpořil Královéhradecký kraj.